Volá mi Lenka a sděluje, že se s ní rozešel její přítel. Prý jí řekl, že si má během dneška od něj odstěhovat věci, a že je konec. Celá ubrečená mě prosí, ať jí pomůžu se stěhováním, že je to jen pár malých věcí.
Jen pár maličkostí
„Mám tam jen pár malých věcí,“ dušuje se Lenka. I tak jí ale sděluji, že ví, že mám malé auto, a že by bylo lepší si zajistit profesionální stěhování Praha. „To zvládneme“, říká kamarádka a domlouváme se, že ji v pět vyzvednu na dané adrese. V pět hodin tedy přijíždím před dům a nestačím se divit. Poličky, hromada knih, pokojové rostliny, kufr s oblečením, ale hlavně: doga. „To si děláš srandu?,“ varuju svou kamarádku a děsím se, co z ní vyleze. „Máme teď střídavou péči o Julinku,“ ukazuje na obřího psa.
Kufr je snad nafukovací
Do kufru se mi podaří naskládat hromady knih, kam ale dám atypické police, to zatím netuším. Samozřejmě je mezitím Lenka poskládá na zadní sedadla. Modlím se, aby nepodřely celé auto. Za zadní sedačky se vešla ještě kytara, kufr si hoví na zemi pod sedačkami. „Pojď, zavři mě tady s těmi květinami,“ ohlašuje se moje kamarádka a poté, co umístila dogu za sedadlo řidiče se vměstnala obložená květenou na sedadlo spolujezdce. Nemůže se ani hnout.
Tohle si člověk opravdu nevymyslí
Po cestě k Lenčiným rodičům nemáme moc prostoru ke smutnění za bývalým přítelem Lenky. Obě jsme totiž zaměstnány. Lence v chladném počasí promrzly ruce, ve kterých nyní svírá několik květináčů. Já se zase snažím slyšet přes hlasité funění dogy poslouchat především hlas svého auta, které téměř neslyším. Při stání na červenou začne doga výt. Začínám si přát, ať už jsme rychle na místě.
Lenku jsem k překvapeným rodičům dovezla v pořádku. Auto bylo od polic tak poškrábané, že nepomohl ani běžný prostředek na obnovu plastů. A vůni dogy jsem nemohla ještě týden vyvětrat. Už nikdy víc.